Takto "shlíží" CERMAT (resp. MŠMT):
4. typické rysy daného neuměleckého textu, jeho stylová a jazyková charakteristika
- postihnout účel textu
- analyzovat lexikální prostředky užité v textu
- charakterizovat stylovou výstavbu textu
- popsat názor autora neuměleckého textu na shlédnuté představení
Jde o neveřejný metodický materiál pro středoškolské pedagogy, resp. maturanty ke státní maturitní zkoušce (Pracovní list k maturitní zkoušce, Nezval, Manon Lescaut, Struktura ústní zkoušky, 2009).

Samozřejmě jde o materiál nanejvýš tajný, tak posílám jen výňatek…

Viz pravidla: zhlédnout a shlédnout!

Za tip děkuji Vojtovi V.

Žlutě jsem zvýraznil to, co považuji za strašlivé klišé, nemístnou hyperbolu či projevení neznalosti.

• “jako na povel” – proč jako?
• “nikdo netušil, co se za pár okamžiků stane” – strašná vycpávka
• “řidiči okolních aut a chodci” – vy je na videu vidíte a slyšíte?
• “odměnili bouřlivým potleskem” – ano, něco jsem zaslech, ale bouřlivý potlesk bych tomu neříkal
• “opravdu originální tanec” – takže to nebyla parodie na YMCA od Village People?

Je jasné, že od bulvárního média žádný super text nečekám, ale znovu mne překvapilo, že to někdo napíše a podepíše se pod to. A obávám se, že stálým čtenářům už tyto prohřešky proti stylistice, míře nebo zdravému rozumu už vůbec nevadí. A to je škoda.

Příkladem budiž prosincové číslo: celý svět na obálce vidí revoluční události, jen Američané se dozvědí, že rozrušení je pro ně dobré. “Ano, rozrušení je dobré, ale evidentně ne tak dobré, abyste si chtěli přečíst o rozhněvaných Arabech,” komentoval to Jon Stewart ve svém výborném The Daily Show (více o Daily Show).

Podle mého to není ukázka toho, že TIME magazín před čtenáři něco skrývá (jak je to často vykládáno v internetových diskuzích), ale spíše ukázka toho, jak se většinový Američané bojí vážných zpráv. Sice by to nepřiznali, ale když si mají vybrat mezi dvěma magazíny, vyberou si ten s roztomilejší/optimističtější obálkou (což možná pro americkou žurnalistiku není ta nejlepší vizitka. ale jistě to není jev, který se objevil zčista jasna) Time si jistě udělal dostatek průzkumů, přece by neplatil za výrobu obálky, která jim nepřináší zisk. Hlavní výsledek tedy pro mě spočívá v tom, že se v USA mění pojetí zpráv, a je dobře, že se o tom začalo mluvit.

Zdroj, zdroj, inspirace

Přiznám se, že v první chvíli jsem si chyby také nevšiml. Ostatně, na obrázek plic jsme v souvislosti s rakovinou tak nějak zvyklí. Ale jakmile ten omyl uvidíte, zděsíte se, jak něco takového mohlo vyjít. Zvlášť u lékařských zpráv by si měli redaktoři dávat dvojnásob záležet.

Mimochodem, Vlastu na to již upozorňuje čtenářka. Jak už to často bývá, v jejím upozornění na chybu je také pěkná chybička, ale ona, narozdíl od redaktorky Vlasty, nepíše materiál pro tisíce čtenářů, a nekontroluje ji editor a korektor…

Tři úlovky z dnešního rána na ihned.cz. Stane se. Díky za Michalův tip.

“…turné v Austrálii, začala ho zlov Austrálii, začala ho zlobit achilova a měl patálie bit achilovka a měl patálie s pochodem homosexuálů s pochodem homosexuálů…”

Nebo že by byl redaktor placen od slova?

Inovativní přístup modelu propagandy

V 80. letech navrhli Američané Herman a Chomsky inovativní a do jisté míry kontroverzní model, poukazující na společné a systematické, byť ne nutně úmyslné, spolupůsobení existujících struktur a procesů (filtrů) směřující k tvarování výsledných mediálních produktů tak, aby vyhovovaly současným elitám, ideologii, tržnímu prostředí a statutu quo obecně.

1. Vlastnictví médií – jelikož média jsou obvykle ve vlastnictví velkých společností a součástí mezinárodních konglomerátů, mohou komerční zájmy mít vliv na výsledný produkt, a to i bez přímého úmyslu zaměstnanců.

2. Finance z reklamy – většina médií získává finanční prostředky z reklamy, a svým obsahem tak musí pro tuto reklamu vytvořit vhodné, nosné prostředí.

3. Zdroje – média musejí udržovat dlouhodobě příznivé vztahy se svými zdroji, jsou na nich svým způsobem závislé (stejně jako některé zdroje-autority na médiích) a vytvářejí se tak vazby, které jsou komplikovanější a méně transparentní, než by bylo pro ideálně objektivní zpravodajství žádoucí. Velké organizace a další společností uznávané elity mají přirozený a snadný přístup do médií.

4. Flak – sílu již preventivně ovlivňovat skladbu sdělení má i skutečná či očekávaná „palba“ připomínek, komentářů, stížností nebo žalob, kterým musí média čelit. Tento „flak“ činí netradiční, kontroverzní a společností nepřijímaná sdělení obtížně publikovatelnými.

5. Faktor strachu (dříve „antikomunismus“) – potenciální hrozby, ať skutečné, nebo smyšlené či přehnané, umožňují zvýšit zájem o dané médium, přidat sdělení na akutnosti a autoritativnosti.

Propaganda model si, okamžitě po vydání knihy Manufacturing Consent (Herman, Chomsky, 1988, nově vydána 2002) i v průběhu desetiletí, našel řadu příznivců i odpůrců. Rozruch a diskuzi kolem modelu shrnuje Herman o dvacet let později v The Propaganda Model: A Retrospective, kde se zároveň pokouší o podrobnější vysvětlení a aktualizaci. Vyzdvihuje také hlavní přínos modelu propagandy, který podle něj spočíval v inovativním přístupu: vedle normativního pohledu na mediální obsahy představili také důvěryhodné vysvětlení procesů, které k takovýmto (dle některých normativních pohledů) nežádoucím výsledkům vedou, a že k nim vedou bez centrálního řízení či zjevného úmyslu jednotlivců.

Právě tento rozbor každodenních mediálních procesů – na úrovni nastolování agendy, vyhledávání důvěryhodných zdrojů, přidělování úkolů v rámci mediálního konglomerátu, udržování vztahů s elitami i samotné tvorby mediálního produktu – mne inspiroval v mém pokusu přistoupit podobným způsobem k analýze specifického mediálního jevu. Předmětem mého výzkumu je práce novinářů s vědeckými zdroji, a především výsledek této práce, který je prezentován publiku v podobě odkazu k vědě, vědcům a vědeckému diskurzu ve výsledných mediálních produktech. Navrhuji způsob, ne nepodobný Hermanovu a Chomského perspektivě, který obsah těchto mediálních sdělení (a jeho soulad či nesoulad s některými normativními požadavky) zkouší vysvětlit sérií protichůdných i spolupůsobících procesních vlivů, nebo též filtrů.

Vědecké autority a pseudověda v médiích

Vědecká žurnalistika, a obecněji odkaz na vědu v žurnalistice, má dlouhou tradici a jasně formulována pravidla, zvláště co se elitních peer-reviewed publikací týče (Spier, 2002). Odhlédneme-li od přístupu některých kulturálních škol, které považují jakékoli normativní požadavky na média za represivní a zbytečné, zjistíme, že zvláště v oblasti pozitivistických (Thompson, 2008), přírodních vědeckých disciplín (Postman, Technopoly, str. 144) platí obecně přijímány úzus, díky kterému mohou v diskurzech těchto odvětví vznikat jasná a zásadní prohlášení, jejichž ověřitelnost, uznávanost a platnost jim mohou všechny společenské vědy jen tiše závidět.

Podle Postmana je absolutní váha a autoritativnost vědeckých prohlášení jedním z důležitých důvodů, které vynesly vědecký diskurz na samou špici celospolečenské výměny názorů a idejí – věda tvoří jakousi poslední, absolutní instanci, dominantní zastřešující rámec, axiom, který není potřeba ospravedlňovat.

Jako další podstatný důvod lze uvést úzkou vazbu mezi vědeckým diskurzem a hodnotami uznávanými v technokratické a technopolické společnosti. Třetím, souvisejícím důvodem, je celospolečenské propagování efektivity a účelovosti, které jsou provázený podmínkou vědecké měřitelnosti. Úcta ke všemu vědeckému podle Postmana přerůstá až v něco, co nazývá scientismem, novým “náboženstvím”, se svými autoritami, rétorikou, diskurzem i rituály. Vědci jsou v jeho podání novými kněžími, ultimátními autoritami, kterých se lidé dotazují, a mají dotazovat, na “správná” pravidla chování, plánování a posuzování.

Hlavní rysy scientismu (Postman, Technopoly, str. 147)

· Přijímaná teze, že metody přírodních věd lze aplikovat na studium lidského chování,

· výsledky společenských věd lze aplikovat v uspořádání společnosti tak, aby odpovídala racionálním a humanistickým principům pod dozorem odborníků, a

· víra ve vědu jakožto ucelený „náboženský“ systém, který dává lidskému životu směr a smysl, a je schopen dát odpovědi na otázky štěstí, morálky a dokonce nesmrtelnosti.

Postmanův scientismus je především konceptem, který dobře popisuje extrémní pozici zaujímanou vůči vědě. Přestože může působit utopicky, konkrétní mediální projevy jasně ukazují, že věda skutečně v západních médiích hraje minimálně v posledním století roli v lecčems podobnou roli náboženské, svrchované autority.

A autorita, zvláště autorita komplexní a bez centrální organizace nebo certifikace, nutně láká parazity, podnikavce a pomatence, aby do rozjetého vlaku naskočili.

Věda a pseudověda v médiích

Vzhledem ke svoji všeobjímajícnosti, přirozené inovativnosti a (ať už skutečné, či vnímané) důležitosti je vědecký výzkum odjakživa přirozenou součástí zpravodajství, a to od raně novověkých pamfletů přes noviny a televizi až po dnešní internetové deníky a blogy. Hlavní důvody můžeme hledat v elitním statutu, jemuž se věda ze své podstaty těší, podpoře politických a ekonomických elit i v obyčejné novosti a nečekanosti (Galtung, Ruge, str. 65).

Odkazy na vědu coby autoritu ovšem nejdou vždy v ruce s přísnou pozitivistickou metodou, na které ona autoritativní věda (respektive mediální obraz vědy vzbuzující autoritu) založena. Vzniká tak jakási antivěda či pseudověda, „dezinformace, která je zabalena do faktického rámce tak dokonale, že je pro mnohé k nerozeznání od skutečných informací, vede k pandemii důvěřivosti.“ (Thompson, 2008, str. 23)

Podle Goldacra, který se systematicky zabývá odhalováním chybných odkazů na vědecké (především lékařské) výzkum v médiích, jsou největším problémem nikoli konkrétní ch novinářů, ale to, že média vytvářejí a upevňují parodický obraz vědy. Dochází k paradoxní situaci, kdy média na jedné straně odkazují na elitní autoritu vědeckého diskurzu a bezmála všemocný vědecký výzkum, na druhou stranu dlouhodobě její význam bagatelizují. „Věda je zobrazována jako nepodložená, nesrozumitelná změť jasných výroků vědců, kteří třímají společenskou moc a jsou arbitrárními, nevolenými elitami. Jsou odtrženi od reality, a jejich výsledky jsou buď potrhlé, nebo nebezpečné, každopádně je vše ve vědě nejisté, protichůdné, nestálé a těžko pochopitelné.“ Nejčastěji se podle Goldacra věda objevuje ve třech typech článků:

· směšné vědecké studie – ve skutečnosti často zaplacené konkrétní firmou, která zdání vědecké metodiky využije pro lepší prodejnost jejich zprávy médiím,

· průlomové zprávy – z kontextu vytržené a často přehnané tvrzení o pokroku ve vědě, typicky obsahující nějakou formu definitivního oznámení „vědci zjistili, že…“, které je v závěru článku někdy zmírněno klasickou zmínkou o „nutnosti dalšího výzkumu“,

· zprávy vyvolávající strach – opět se zde využívá strachu (obvykle o zdraví, případně majetek) ke zvýšení zájmu čtenáře a jeho naslouchání autoritám.

Postman (Technopoly, str. 182 – 185) a Goldacre se shodují, že média zanedbávají kontext a zbavují tak čtenáře schopnosti i možnosti najít ve zprávách o vědě smysluplné a užitečné sdělení.

Věda jakožto autorita

Vyčlenění zpráv, ve kterých text odkazuje na vědu coby zdroj autority, považuji za důležité, i když nikoli klíčové, pro smysluplné studium vědeckého diskurzu v médiích. U zprávy, která nějakým způsobem odkazuje na autoritativní úlohu vědy, je podle mého názoru signifikantnější pro pohled čtenáře na vědecký diskurz, vnímání dané zprávy a ovlivnění důvěryhodnosti dané zprávy. Taková zpráva nese větší potenciál ovlivnit čtenářovo rozhodování či chování do budoucna, a měla by tím pádem splňovat vyšší normativní nároky kladené na přesnost a objektivitu, zvláště, když se k těmto nárokům svým odkazem na pozitivistickou autoritu vědeckého diskurzu de facto hlásí.

Filtry, které spolupůsobí na média při odkazu na vědeckou autoritu

V následující části navrhují několik kategorií (vlivů, filtrů), které společně či samostatně ovlivňují mediální pracovníky i média jako celek při produkci mediovaných sdělení, která odkazují na vědecký diskurz coby autoritu. Rozboru a ověření těchto vlivů se chci v dalším výzkumu podrobně věnovat.

Technická omezení

Je zřejmé, že každé médium je vhodné k některým typům sdělení a méně vhodné k jiným (Postman, Amusing Ourselves To Death, str. 86 – 88). Tištěné médium nabízí lepší možnost uvést nezajímavé či komplikované detaily ohledně vědeckého výzkumu, které dávají čtenáři možnost dohledat souvislosti, on-line média jsou v tomto ohledu ještě přívětivější, televizní či rozhlasové vysílání tento prostor obvykle nenabízí.

Časová omezení

Z technických omezení, ale také z personální situace a neustále se zrychlujícího tempa vycházení zpráv, vyplývají omezení časová. Novinář nedisponuje dostatkem času na zvážení zprávy, ověření pravdivosti a zjištění souvislostí.

Nedostatečné ověření, nedostatečná citace, neprofesionalismus

Málokterá redakce disponuje editorem, který má čas a možnost ověřovat zprávy, natož zprávy z oblasti vědy, které jsou velice specifické. Pokud zpráva neobsahuje evidentní chyby, nemá problém vyjít. Novinář je tedy nepřímo povzbuzován k tomu, aby se vyhýbal zpochybnitelným (falzifikovatelným) detailům. Často například neuvede místo, metodiku nebo autora výzkumu, čímž snižuje možnost odhalení chyb ve zprávě, ale také hodnotu zprávy samotné.

Přebírání zpráv a mýtů

Ať už jde o korporátní zájmy (Goldacre, str. 226) nebo přejímání konspiračních teorií (Thompson, str. 15), pochybné a pseudovědecké zprávy mají díky zmíněným omezením cestu do médií otevřenou, čehož pochopitelně využívají k prosazení své ekonomické či jiné agendy.

Neschopnost vědců prezentovat výsledky

Na vině jsou také někteří vědci, když například z alibistických či časových důvodů odmítají „snížit se“ k tomu, aby zprávu publikovali kromě vědeckého článku také ve formě tiskové zprávy, která s uvedenými omezeními počítá a dělá vše pro to, aby je vykompenzovala. Ani sebelepší tisková zpráva ale nezaručí objektivní zasazení informace do kontextu.

Tržní podstata

Cílem soukromého média je zisk, a tím je podmíněn nejeden proces tvorby mediálních obsahů. Pro vědecké informace v médiích to znamená především výše zmíněná omezení, nadto ale také nutnost vytvářet příznivé prostředí pro reklamy inzerentů.

Strach je nejlepší reklama

Nejrůznější články vztahující se k ohrožení zdraví či financí čtenářů mají pochopitelně čtenost prakticky zaručenou. Tržní podstata čtenost vyžaduje, stejně jako inzerenti, a tak je narativ varování a strachu používán k upoutání pozornosti na jinak banální zprávy. Ostatně pátý filtr původního propaganda modelu měl ve vztahu k mediálním panikám, jak později Chomsky objasnil, dvojí roli. „Částečně má útočit na nepřátele, ale také má vystrašit ty ostatní. Protože když jsou lidé vystrašení, [snáze] přijímají autoritu.“ (citováno dle Mitchell, Schoeffel, str. 18)

Flak

Novinář, který by se odhodlal „odhalit“ pokroucenost a nevědeckost prohlášení některé z firem, které na pochybných slibech staví své podnikání, se musí připravit na řadu nepříjemností či sáhodlouhých žalob (Goldacre, str. 181). To je samozřejmě demotivující faktor, který snižuje šanci objektivního a jasně uchopitelného vědeckého diskurzu.

Hledání konfliktu a příběhu

Přestože uchopení vědecké zprávy není samo o sobě negativním jevem, ve spojení s výše zmíněnými omezeními může snadno vést ke zkreslení nejen podávané informace, ale i ke zkreslování povědomí veřejnosti o vědeckém diskurzu. Seethaler (kapitola 1.) vyzdvihuje především následující mýty:

1. Mýtus:Věda je přímočarý proces, ve kterém je hypotéza potvrzena experimentem a přijata za fakt

2. Mýtus: Vědecké modely dokonale reprezentují realitu

3. Mýtus: Věda je progresivním shromažďováním nových faktů

4. Mýtus: Jednotlivé neshody mezi vědci ukazují na fundamentální nedostatky samotných vědeckých postupů

5. Mýtus: Publikací výsledků je vědecký proces zakončen

6. Mýtus: Mnoho důležitých myšlenek bylo v minulosti vědci ignorováno a pak se ukázaly býti pravdivými, tedy odmítnutí teze vědeckým establishmentem naznačuje, že může jít o správnou myšlenku

Opomíjení souvislostí mezi přírodními a humanitními vědami

Postman i Goldacre upozorňují na odlišnosti mezi přírodními vědami a společenskými vědami, jejichž nepochopení nebo pomíjení má za následek matení metodiky i špatné pochopení rozsahu platnosti závěrů.

Zdroje zpráv

Spolupráce s tiskovými agenturami, korporacemi, PR agenturami i jednotlivými vědci je pro každé zavedené médium dlouhodobě důležitá. V rámci upevnění dobrých vztahů proto může docházet k nepřesnostem, vzájemným ústupkům, zveřejňování (nebo naopak nezveřejňování) informací tak, aby partnerství neutrpělo újmu. Výsledkem jsou obecná vyjádření stále stejných expertů, kteří již přesně vědí, co od nich média potřebují slyšet, a na oplátku jim tato média poskytují dostatečný prostor pro zveřejňování jejich teorií či propagaci.

Závěr

Problematika odkazů na vědeckou autoritu v médiích je komplexní a z principu se bude setkávat s odlišným přístupem v závislosti na obecném pohledu na požadovaný smysl a cíl médií. Nebyl by problém ustanovit přísná normativní pravidla a pak spílat médiím, která je porušují, nebo naopak označit publikum za aktivní, schopné si ve změti nepřesných a malicherných zpráv vybrat ty užitečné, a zvolit, jakou důležitost pro ně jakožto jednotlivce mají. Domnívám se ale, že jakkoli je scientismus užitečný či opovrženíhodný, odkaz na vědecké autority nedodržující samotné principy, které z vědy učinily autoritu, dlouhodobě podkopává vnímání vědy samotné. Toto soužití vědy a médií považuji za fascinující a těším se na jeho podrobnější studium.

Prameny

Butler, P. M. (2007). Polling and Public Opinion: A Canadian Perspective. Toronto: University of Toronto Press.

Galtung, J. & Ruge, M.H., 1965. The structure of foreign news. Journal of Peace Research, 2(1), pp.64-91.

Goldacre, B. (2009). Bad Science. London: Fourth Estate.

Herman, E. S. (2003). The Propaganda Model: A Retrospective. Against All Reason, 1: 1-14.

Herman, Edward; Chomsky, Noam. Manufacturing Consent : The Political Economy of the Mass Media. 1988. New York : Pantheon Books, 2002. 412 s. ISBN 978-0-375-71449-8.

McCombs, M. (2009). Agenda Setting. Praha: Portál.

Mitchell, Peter; Schoeffel, John. The Fotnotes for Understanding Power [online]. A : A, a [cit. 2011-02-14]. Dostupné z WWW: http://www.understandingpower.com/AllChaps.pdf

Postman, N. (1987). Amusing Ourselves to Death. London: Methuen.

Postman, N. (1993). Technopoly. New York: Vintage Books.

Reifová, I., & kolektiv. (2004). Slovník mediální komunikace (1. vydání. vyd.). Praha: Portál

Seethaler, S. 2009. Lies, Damned Lies, and Science: How to Sort through the Noisearound Global Warming, the Latest Health Claims, and Other Scientific Controversies. FT Press

Spier, Ray. “The history of the peer-review process.” Trends in Biotechnology, 8 1, 2002: 357-358.

Steven, P., 2003. The No-nonsense Guide to Global Media. Oxford: New Internationalist Publications.

Sunstein, C. R. (2006). Infotopia. New York: Oxford University Press.

Thaler, R. H., & Sunstein, C. S. (2009). Nudge: Improving Decisions about Health, Wealth and Happiness. London: Penguin Books.

Thompson, D, 2008, Counterknowledge, W. W. Norton & Company, ISBN 0393067696